Umíte na něco hrát a chcete vyrazit do světa? Staňte se Hudebníkem bez hranic! + Moje zážitky z ekvádorského Olónu

Spousta lidí u nás zná mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic, ale hudebníci? Ano, i ti existují! Je to spolek, který byl založen před více než 10 lety v Německu, s cílem překonávat hranice mezi státy a kulturami pomocí výuky hudby a umožnit dětem i dospělým, kteří by si to jinak nemohli kvůli své sociální situaci dovolit, aby pocítili sílu hudby a její pozitivní vliv na sebe samé i svět kolem nás.

Taková je vize hamburské organizace Musiker ohne Grenzen. Já jsem se jako dobrovolnice účastnila jednoho z jejich hudebních projektů v ekvádorském pobřežním městečku Olón.

Pokud vás také láká cesta do Latinské Ameriky po vlastní ose, ale máte pochyby, jestli to zvládnete, v mém eBooku najdete praktické tipy, jak sbalit batoh a vydat se na vaši životní cestu.

Hudba jako sociální projekt

Hudebníci bez hranic mají aktuálně čtyři projekty v jihoamerickém Ekvádoru a po jednom v africké Ghaně a na Jamajce. Cílem je zprostředkovat dětem i dospělým nezávisle na jejich životní situaci přístup k výuce hudby. Projekty se nachází v chudších nebo sociálně problematických oblastech.

Prostřednictvím hudby se děti a mladiství mohou realizovat a uvědomit si svou vlastní životní realitu. Pravděpodobnost, že budou trávit volný čas poflakováním se na ulici nebo kriminální činností díky tomu klesá a hudební projekty tak mohou přispět ke zlepšení celkové sociální situace v daném místě.

Hudebníky bez hranic můžeme s trochou nadsázky přirovnat k celosvětově známému venezuelskému programu El Sistema, v rámci kterého jsou děti vyučovány klasické hudbě a vychovávány hrou v mládežnických orchestrech. El Sistema „vyprodukoval“ několik světoznámých hudebníků. V současnosti je ale jeho kontinuita kvůli dlouholeté venezuelské hospodářské a politické krizi ohrožená.

Proč do Ekvádoru?

Jak člověka vůbec napadne, že pojede učit děti jako hudebník bez hranic? Jako profesionální klavíristka a hudební manažerka jsem po několika letech náročného pracovního života v Praze hledala v životě změnu. Po vyčerpávající práci produkční Kühnova dětského sboru jsem se vrátila k aktivnímu hraní jako korepetitorka Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy. Téměř dvojitý pedagogický úvazek a vedlejší projekty, kterých jsem se účastnila, na mě byly příliš.

Hledala jsem něco, při čem bych svoje tempo výrazně zvolnila, ale zároveň bych neopustila hudbu. Chtěla jsem odjet dál od domova, trochu si pocestovat a v neposlední řadě jsem se chtěla pořádně naučit španělsky. Španělštinu jsem se od svého prvního pobytu v latinskoamerické zemi v Mexiku před více než 10 lety snažila dotáhnout na dobrou úroveň a stále se mi to nedařilo.

O Hudebnících bez hranic jsem se dozvěděla celkem náhodou od sestřiny kamarádky a jejich projekty v Ekvádoru, jihoamerické zemi ležící na rovníku, mě proto hned zaujaly.

Jak se zapojit do projektu

Byla jsem první (a doufám, že ne poslední) Češkou, která jako dobrovolnice vyrazila na jeden z projektů této organizace. Od samotného nápadu odjet až k jeho realizaci uplynul nakonec rok a čtvrt. Původně jsem kvůli práci chtěla odjet pouze na letní prázdniny, ale Hudebníci bez hranic požadují zúčastnit se minimálně tříměsíční „mise“, aby působení dobrovolníka na místě mělo nějaký efekt. Rozhodla jsem se tedy vzít si následující školní rok půlroční neplacené volno.

Nejprve je potřeba vyplnit webový formulář, ke kterému je ovšem nutná znalost němčiny. Celý web Hudebníků bez hranic je zatím pouze v německé verzi. Dobrovolnické práce se totiž účastní v drtivé většině Němci, kteří právě dokončili střední školu a před vysokou si chtějí dát rok pauzu. Občas přibude někdo z Rakouska nebo Švýcarska.

Už ve výše zmíněném formuláři je nutné si zvolit, kterého konkrétního projektu se chcete účastnit. Je proto potřeba si předem na stránkách dobře pročíst místa a lokální podmínky jednotlivých projektů a hudební nástroje, které jsou na místě vyučovány a jsou tam k dispozici.

Ve formuláři uvedete rovnou tři místa a organizace vás poté na základě vašich preferencí a aktuální situace v jednotlivých projektech někam přiřadí. Já jsem měla hned od začátku celkem jasno. Chtěla jsem do co nejmenšího města a k moři. Na první místo jsem proto uvedla ekvádorské pobřežní městečko Olón, které se mi velmi zamlouvalo, a mé žádosti bylo vyhověno.

Druhým krokem je osobní setkání s někým, kdo už výjezd s touto organizací absolvoval. Jedná se sice o neformální rozhovor, ale Hudebníci bez hranic na osobním kontaktu trvají. Nejbližší město, kde se někdo z bývalých dobrovolníků nacházel, pro mě byl z Prahy německý Chemnitz nedaleko Drážďan. Tímto setkáním získáte svého osobního mentora, na kterého se můžete v průběhu projektu s čímkoliv obrátit.

Třetím krokem je zúčastnit se vypsaného několikadenního přípravného semináře, který se koná v závislosti na počtu vysílaných dobrovolníků jednou až dvakrát ročně. Já jsem se bohužel kvůli pracovnímu vytížení hromadného semináře na severu Německa nemohla účastnit. Naštěstí jsem nebyla jediná a jeden ze členů spolku pro mě a moji budoucí kolegyni zorganizoval víkendový mini-seminář ve svém bytě v Lipsku.

Bohužel musím říct, že pro mě seminář nebyl zas až takovým přínosem, protože jsem v minulosti Jižní Ameriku opakovaně navštívila a dovedla jsem si představit, do čeho jdu. Navíc jsem oproti ostatním dobrovolníkům, kteří jsou většinou čerství maturanti, byla o dost starší, bylo mi tehdy už přes třicet.

Na semináře jde kromě čisté teorie (jako např. co to znamená interkulturní a jak probíhá asimilace v nové kultuře) připravit dobrovolníky na to, co by se mohlo dít v hostitelských rodinách, kde jsou ubytovaní. Každá rodina je jiná a kromě většinou pozitivních zkušeností mohou nastat i nějaké nepříjemnosti, které je potřeba řešit.

Posledním krokem je zařídit praktické záležitosti. Koupit si letenku, cestovní pojištění, případně se dle destinace očkovat a také se propojit s hostitelskou rodinou. Informace o ní jsem se bohužel dozvěděla až dva dny před odjezdem, napsala jsem jim krátký email, kde jsem se představila, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Po příjezdu mě bohužel rodina neočekávala a nepočítala s mým ubytováním.

Měsíc jsem u ní nakonec bydlela, ale pak jsem se po předchozí domluvě přestěhovala do jiné. Ostatní dobrovolníci ale s ubytováním v rodinách neměli problémy a vše probíhalo hladce.

Co když neovládám cizí jazyk dané země?

V Ekvádoru je jedním z úředních jazyků španělština, na Jamajce i v Ghaně se mimo jiné mluví anglicky. Je dobré umět alespoň pár slov v jazyce země, kam se jako dobrovolníci vydáváme. Výuka hudby to ale velmi ulehčuje, protože je možné na hodině prostě předvést, co po žákovi chceme, a ten se to snaží zopakovat.

Je ovšem potřeba aspoň trochu komunikovat s hostitelskou rodinou. V Ekvádoru mnoho místních anglicky nemluví, takže se mně i ostatním dobrovolníkům španělština rychle zlepšovala. Mí kolegové ale často mezi sebou i se mnou mluvili německy.

Navíc je pobřežní Olón poměrně turistické místo, protože se tam nachází jedny z nejlepších vln na surfování v zemi a několik kilometrů dlouhá pláž. Jezdí tam především Američané a také hodně Evropanů, angličtina je tak slyšet na každém rohu.

Po měsíci mezi španělštinou, angličtinou a němčinou jsem měla hlavu jak balón, ale zvykla jsem si a postupem času jsem byla schopná mezi jazyky plynuleji přepínat.

Finance

I přes veškerou péči před odjezdem, které se vám od Hudebníků bez hranic dostane, je z mého pohledu nakonec velkým nedostatkem, že organizace vyslání dobrovolníků nijak finančně nepodporuje. Je proto potřeba si z vlastních zdrojů zaplatit úplně všechno, tj. letenku, pojištění, případné očkování, povinný měsíční příspěvek hostitelské rodině na stravu (100 USD za měsíc, Ekvádor má s USA měnovou unii a platí se americkým dolarem), veškerá další útrata za to, co kupujeme, a také ostatní náklady na cestování.

Výhoda ovšem je, že rodině neplatíte ubytování, což není malá úspora. Dobrovolnická práce nijak honorovaná není.

Ekvádor je jedna z chudších jihoamerických zemí. Relativní ekonomickou stabilitu oproti ostatním státům v regionu jí ale zajišťuje již zmíněná měnová unie s USA. Díky ní do země cestuje spousta Američanů a senioři tam často tráví svůj důchod. Služby a turistický ruch jsou tak na dobré úrovni a ceny (kromě pacifického souostroví Galapágy) oproti USA nízké.

Ve srovnání s ČR už to taková sláva není, přesto je ale život v Ekvádoru i cestování po této zemi cenově příznivé. Obecně je levné jídlo – vynikající tropické ovoce, zelenina, ryby, kuře, rýže… Ubytování v hostelu je v průměru za 10 USD na noc, pokud ale platíte měsíční nájem, můžete se dostat na nižší cenu. Kvůli nízké ceně pohonných hmot je levná doprava autobusy, jejichž síť je po celé zemi překvapivě hustá a silnice dobré. Drahá je oproti českým cenám drogerie a léky.

Letenky do Ekvádoru jsou také spíš dražší. Létá se do hlavního města Quita nebo největšího města, pobřežního Guayaquilu, kam jsem letěla já. Z něj totiž jezdí do Olónu přímý autobus. Cenově výhodněji vychází letět z Vídně nebo některého z mezinárodních německých letišť. Je možné sehnat zpáteční letenku za 17 000 Kč, letěla jsem ale narychlo i za 25 000 Kč.

Výuka klavíru na pláži

Olón je rozrůstající se rybářská vesnice s dlouhatánskou pláží, která se táhne osm kilometrů přes další čtyři vesnice. Tenhle kus ekvádorského pobřeží sem přitahuje turisty obzvlášť kvůli ideálním vlnám na surfování a další vodní sporty.

Že tam ale bude skupinka Němců a jedna Češka vyučovat  na různé hudební nástroje místní děti i dospělé v kulturním centru pár metrů od pláže, to by jeden nečekal. Podmínky jsme měli bojové, ale rychle jsme si zvykli a jednu dobu chodilo na hodiny hudby týdně přes třicet žáků. Vyučoval se klavír, housle, kytara a bicí. To byl na vesnici o čtyřech blocích na šířku a čtyřech na délku docela úspěch!

Navíc jsme ještě jednou týdně jezdili učit do Santuaria, dětského domova se snad nejkrásnějším výhledem na světě ze skály na celou pláž a Olón. Jeden den v týdnu se jezdilo také do vedlejší vesnice Manglaralto uspokojit tamní poptávku. Byli jsme na roztrhání! Podařilo se nám zorganizovat několik vystoupení.

Na benefičním koncertě nás podpořila Američanka Anne, která se ze své nadace rozhodla darovat peníze na nástrojovou výbavu školičky. Díky veřejné sbírce uspořádané v Německu se nám také podařilo koupit mnohem lepší a větší klávesy na výuku klavíru. Pianino nebo křídlo bylo ve vlhkém přímořském podnebí bez klimatizace, kterou jsme neměli, téměř nemyslitelné. Nejbližší ladič se nacházel v hlavním městě asi dvanáct hodin autobusem daleko…

Intenzivní a náročnou výukou klavíru vesměs začátečníků ve španělštině jsem v Olónu strávila půl roku. Byla to skvělá zkušenost, ale někdy vyčerpávající. Děti doma nemají nástroje, aby mohly cvičit, a tak jim to šlo pomaleji a často byly nepozorné. Někdy z různých důvodů na domluvené hodiny nepřicházely (asi ty nejzajímavější byly usnutí v houpací síti a mytí nádobí).

Divocí malí kluci v dětském domově Santuario byli pro mě některé týdny opravdovým očistcem. To si pak člověk vzpomene na naše základní umělecké školy a způsobně vychované děti, které již v šesti letech umí noty a doma s rodiči cvičí na pianino.

Hlavní kompenzací někdy náročných dní byla ale jen pár kroků vzdálená krásná pláž a také celkově pomalejší a velmi příjemné tempo života ve vesnici.

Olón – ráj surfařů

Rybářská vesnice Olón se nachází na pobřeží Pacifiku asi tři hodiny autobusem z největšího ekvádorského města Guayaquilu. Když se člověk trochu oklepe z bláznivého zmatku, hluku a smradu Guayaquilu, zjistí, že Olón je takový malý ráj na Zemi. Velikostí skutečně malý, ale pro spokojený život v tropickém podnebí naprosto dostačující.

V Olónu se vzdálenosti počítají na cuadras neboli bloky/ulice a jak blízko pláže to je. Naše hudební školička se například nacházela jednu cuadru od pláže, já jsem bydlela dvě cuadry od pláže. Centrum městečka se rozkládá na ploše čtyři krát čtyři cuadry a najdete tam vedle skromných domků místních vše podstatné – obecní úřad, kostel, obchody s potravinami a dalšími nezbytnostmi (všichni prodávají úplně to samé), hotýlky, pár restaurací a hospod.

Další část Olónu se nachází za hlavním tahem, který je čtyři cuadry od pláže daleko, a prochází celým Ekvádorem od severy až na jih. Jmenuje se Ruta del Spondylus, neboli Cesta spondylusu, což je latinský název lastury, která se na pobřeží vyskytuje.

Za rutou pokračují další obydlí a podél ní najdete místní Centrum zdraví neboli Centro de Salud se základním vybavením, malý supermarket, kde nic moc není a všechno je dražší než v menších obchůdcích, školu, hřbitov, železářství, lékárnu. Tato část kolem ruty se jmenuje Oloncito neboli malý Olón.

Většina místních obyvatel žije v posledních letech z rostoucího cestovního ruchu. Na to, jak je Olón malý, tam v hlavní sezóně trvající zhruba od Vánoc do dubna, přijíždí poměrně hodně zahraničních turistů i Ekvádorců, především z Guayaquilu a horského Quita. Lákadlem je široká a několik kilometrů dlouhá pláž, na které se dá jen tak lenošit a koupat se nebo při přílivu surfovat.

Nečekejte žádný bílý písek a klidné, průzračné azurové moře jako v Karibiku. Pacifik je jiný. Při odlivu jdete nekonečně dlouho do moře a než vám je voda po pás, jste kilometr daleko. Zase se ale skvěle po pláži běhá, prochází nebo jezdí na kole. Během nejvyššího bodu přílivu vás smetou někdy až dvoumetrové vlny a voda dosahuje až k některým stánkům na pláži. Surfaři jsou happy a je jich plné moře.

Asi největší společenskou událostí jsou během sezóny pozorování západů slunce na pláži. Vzhledem k tomu, že se Ekvádor nachází na rovníku, jak jeho samotný název napovídá, je západ slunce otázkou maximálně patnácti minut vždy mezi šestou a půl sedmou odpoledne. Je to ale intenzivní a magická podívaná, kterou si tam přijdou užít desítky lidí. Okamžitě po schování se slunce za obzor začínají příšerně štípat komáři!

Západy slunce bohužel nejsou vidět celý rok. Zhruba od června do listopadu je totiž na pobřeží období dešťů, teplota mírně klesá ke dvaceti stupňům, ale hlavně je nebe neustále pokryto těžkými šedými mraky. Spíš než o prudké lijáky se jedná o neustálé jemné a otravné mrholení, kterému Ekvádorci říkají garúa. V prosinci začne slunce vykukovat víc a od ledna do května nastává nejteplejší období v roce s teplotami kolem třiceti stupňů ve stínu a modrým nebem bez mráčku.

Rovníkové slunce je extrémně ostré a nás Středoevropany s bílou kůží přes poledne do patnácti minut nemilosrdně seškvaří do podoby opařeného prasátka. V Ekvádoru vám spíš řeknou, že jste camarón neboli kreveta, která na pánvi během vaření změní barvu ze šedé na růžovou.

Na skále na jižním konci pláže se nachází překrásné poutní místo a vedle něj zmíněný dětský domov Santuario. Výhledy z něj na dlouhatánskou pláž, zeleň a domečky Olónu jsou nezapomenutelné.

Za útesem se nachází další surfařský a hlavně párty spot Montañita, který je plný hotýlků, restaurací, stánků s řemeslnými výrobky a hlavně barů a diskoték. V Montañitě se denně paří až do rána a v uličkách v centru a na pláži je zvláště o víkendech v sezóně hlava na hlavě.

Nezapomenutelné zážitky

Zkušenost s Hudebníky bez hranic mi bez nadsázky změnila život. Z původně plánovaného půl roku se můj pobyt v Ekvádoru a poté v Mexiku a Kolumbii s občasnými výjezdy domů protáhl na dva a půl roku.

Jako profesionální muzikantka považuju projekt Hudebníků bez hranic za velmi přínosný pro obě strany – dobrovolníky i žáky. Vznikají krásná přátelství, která díky sociálním sítím můžeme udržovat i na dálku, a mnoho dobrovolníků se do místa projektu po čase vrací.