Když se na cestách sejdou dva průvodci, je to vždy velký:). S kolegyní a kamarádkou Monikou jsme zjistily, že nám v dubnu 2023 vyjde několik společných dní v Ekvádoru a rozhodly jsme se podniknout několikadenní výlet. Z pracovních důvodů jsme se potřebovaly pohybovat blízko Quita a chtěly jsme jet někam, kde to ještě ani jedna z nás neviděla.
Volba proto padla na zemědělský region Santo Domingo, který leží na západ od Quita. Je zajímavý tím, že je to tradiční území jednoho z ekvádorských etnik, indiánů Tsáchilas [cačilas]. Tsáchilové mají nesmírně exotický vzhled. Barví si totiž vlasy načerveno přírodním barvivem z rostliny achiote [ačijote], malují si na tělo příčné černé pruhy, chodí v pruhovaných sukních, hrají na marimbu a jsou to léčitelé a šamani. To zní zajímavě, ne? Program výletu byl jasný. Zažít pár dní s Tsáchily v jejich domácím prostředí!
Hlavní město regionu se jmenuje Santo Domingo de los Tsáchilas nebo také de los Colorados, což v překladu znamená barevný a míní se tím zmiňované barvení vlasů. Z Quita se tam za normálních podmínek dostanete autobusem za tři a půl hodiny.
Naše okolnosti ale bohužel byly výjimečné, protože v jedné části cesty došlo k sesuvu půdy a zničení mostu, což v Ekvádoru není neobvyklý jev. Zúžení silnice a kolony v obou směrech nám cestu protáhly na šest hodin. Nezbylo nám nic jiného, než mít dostatek trpělivosti (a ideálně i vody a nějakou svačinu s sebou:). Neuděláte nic a musíte prostě počkat, až budete moct projet.
Don Alejandro, náš Tsáchila a hostitel, trpělivosti naštěstí měl také dost a čekal na nás na autobusovém nádraží v Santo Domingo. Pro změnu jsme se vydali příměstským autobusem další hodinu na venkov a poté ještě zbývala půlhodinka na korbě auta hrbolatou cestou mezi banánovými plantážemi. Stihli jsme dorazit před západem slunce, což byl úspěch!
Chtěly jsme s Moni autentické zážitky, tak jsme je měly mít! Dorazily jsme do malé komunity, kde bylo fotbalové hřiště a pár domečků a dřevěných chatek uprostřed banánových plantáží a místní džungle. Turistky jsme tam byly jediné a ubytování i sociální zařízení bylo opravdu velmi základní, troufám si říct, že spíš pro otrlejší cestovatele:).
Nenechaly jsme se odradit prvním dojmem, netopýrem v chatce, který se nedal vyhnat, ani pořádnou noční bouřkou, díky které Monice navlhla polovina věcí. Druhý den jsme se vydaly na banánové plantáže, kde celá Alejandrova rodina pracuje, a pěstují se tam především zelené banány na vaření plátanos. O žádné bioprodukty se nejedná, při sklizni se plátanos vymáchají v chemikálii neidentifikovatelného složení, aby tak rychle nedozrály. Ochutnaly jsme čerstvé kakaové boby a ovoce achotillo podobné liči. Celou dobu jsme se ve vlhku a horku nonstop potily, ale kvůli komárům jsme na sobě měly košile s dlouhým rukávem a kalhoty.
Odpoledne jsme se seznámily s Alejandrovým kamarádem, Tsáchilou Diegem, který s sebou vzal i svého malého syna Dieguita, a pustili jsme se společně do indiánských radovánek. Tsáchilové si na tělo šťávou z plodu huito malují příčné pruhy a tečky na obličeji, jako připomínku a ochranu před neštovicemi, které pro ně byli v době conquisty smrtelné a do Latinské Ameriky je zavlekli Španělé. Plod huito se utrhne ze stromu, mačetou se rozsekne a nechá se zoxidovat. Vnitřek plodu zčerná a Tsáchilové pak vezmou dřívko a namalují si pruhy. Tohle tetování vydrží zhruba týden. Na zkoušku nám Alejandro namaloval jeden pruh na kotník a smýt nešel snad deset dní! Bylo to přírodní tetování se slušnou trvanlivostí.
Diego sobě i svému synovi nabarvil semínky z achiote vlasy. Když se rozloupne několik plodů achiote a rozemne v dlaních, intenzita červené je neskutečná a odstín je až fosforeskující. Červená má symbolizovat prolitou indiánskou krev a má být spojením s přírodou. Na vlasy si ještě Tsáchilové dávají bílou korunu z chomáčků bavlny, která představuje mír. Tsáchilové totiž nebyli válečný kmen.
Společně jsme se pak soutěžili v pití chicha de yuca neboli tradičního fermentovaného nápoje z manioku, který pro mě nemá úplně příjemnou chuť. Učili jsme se také házet a správně mířit kopím, protože Tsáchilové byli lovci a lovili si potravu v džungli. Tradičním hudebním nástrojem těchto indiánů je zvučná dřevěná marimba. Snažila jsem se po Alejandrovi zopakovat melodii a zahrát ji na tento krásný nástroj.
Tsáchilové jsou v celém Ekvádoru známí jako schopní šamani, výborní znalci léčivých rostlin a jejich účinků, s nimiž umí pracovat. Proto jsme si s Mončou nemohly nechat ujít šamanskou očistu Dona Alejandra a jen lehké ochutnání místní verze ayahuasky (o mojí zkušenosti s amazonskou liánou v Peru píšu v tomto článku>>).
Rituál probíhal v Alejandrově dřevěné chýši naplněné nejrůznějšími talismany, lahvičkami, kameny a rostlinami za svitu svíček, které umocňovaly výjimečnost celého večera. Byl mu přítomný i Alejandrův přítel Diego, který tlumočil šamanovy komentáře z jazyku Tsáchilas tsáfiqui [cafiki] do španělštiny.
Alejandro s námi jinak základní španělštinou mluvil, ale od prvních hlasových zpráv, které jsme si posílali přes whatsapp než jsme za ním přijeli, bylo jasné, že to není jeho rodný jazyk a španělštinu se musel učit. Domorodý jazyk tsáfiqui je v posledních letech bohužel používaný čím dál méně a mladší generace už jím skoro nemluví.
Ekvádor je zatím moje nejoblíbenější latinskoamerická země, ve které jsem také dosud strávila nejvíc času a hodně ji procestovala. I tak mě pokaždé překvapí novými místy k objevování a ještě lepšími zážitky. Setkání s donem Alejandrem a kulturou etnika Tsáchilas bylo jedním z těch opravdu nezapomenutelných.
Rozhodně doporučuju, abyste do Ekvádoru vyrazili, protože je to poměrně malá země (asi 3x větší než ČR), kde nestrávíte tolik času přesuny. Díky své jedinečné geografii nabízí rozmanitá prostředí a zážitky: pacifické pobřeží, vysoké Andy, rozlehlou Amazonii a fantastické Galapágy.
O Ekvádoru a Galapágách jsem napsala praktického průvodce na cesty po vlastní ose do této krásné země. Nahlédnout do něj můžete tady>>
Buen viaje! Šťastnou cestu!