Rozhovor s Martinou Kužmiakovou o KOSTARICE

V září 2021 jsem v živém vysílání na mém instagramovém profilu vyzpovídala cestovatelku Martinu Kužmiakovou, která je autorkou projektu Cestuj a pomáhej a inspiruje ostatní, jak prostřednictvím dobrovolnictví cestovat za pár korun po světě. Na začátku roku strávila 2021 několik měsíců cestováním a dobrovolnictvím na Kostarice.

Bavily jsme o aktuálních podmínkách vstupu do země a jak se tam v postcovidové době cestuje (Kostarika je jednou z nejotevřenějších latinskoamerických zemí pro turisty). Povídaly jsme si o dobrovolnictví na cestách a také bezpečnosti během cest především s ohledem na ženy, které cestují samy.

Rozhovor jsem pro vás upravila a přepsala tak, abyste měli informace k cestě na Kostariku po ruce i tady na blogu.

Martino, zmínila jsi, že tvoje srdeční záležitost je jihovýchodní Asie. Proč ses vydala na Kostariku?

Ano. Strávila jsem tento rok na Kostarice jako dobrovolník 90 dnů (kvůli vízu to déle nešlo), ale moje plány byly jiné. V roce 2020 jsem pracovala jako dobrovolník pět měsíců na Bali a můj původní plán byl se tam letos znovu podívat. Covid mi ale trochu změnil plány a Bali zavřelo hranice (je možné tam cestovat pouze na business vízum).

Kostarika byl můj plán B, protože miluju tropy, slunce a pláže. Moje vášeň je dát si na pláži čerstvé ovoce! Také jsem velkou milovnicí přírody a Kostarika je známá svou obrovskou biodiverzitou. Je tam také hodně farem (španělsky fincas) a tím pádem i příležitostí k dobrovolnictví.

Na Kostarice proto není problém strávit jako dobrovolník spoustu času. To, co jsem trochu nečekala, byla divokost přírody, která je tam mnohdy nedotčená a je potřeba být opatrný. Nemůžete se jen tak vydat projít do džungle, což byl pro mě docela šok.

V Asii to tak není. Je sice odlišná od Evropy a je tam krásná příroda, ale přece jen je víc poznamenaná turismem.

Co bylo před odletem potřeba zařídit?

Odlétala jsem v únoru 2021 a bylo skvělé, že i v té době bylo na Kostariku potřeba jen koupit letenku, vyplnit příjezdový formulář a zařídit pojištění.

Letenka se běžně dá sehnat do patnácti tisíc korun, ale tím, že v té době nelétalo mnoho leteckých společností, šla cena nahoru. Já jsem letěla s Lufthansou přes Curych, takže jsem nepotřebovala očkování ani testy.

Bylo také potřeba zaplatit speciální pojištění, které vyšlo na 3500 Kč za měsíc, což je docela dost. Odkaz na online koupi pojištění je na stránkách MZV, kde jsou aktuální informace, kterým se dá věřit. Já jsem nicméně našla ještě přímo na Kostarice jinou pojišťovnu, která má krytí na covid a vše nezbytné za 1300 Kč na měsíc.

Kontakt na tuto levnější pojišťovnu, která má dostatečně vysoké krytí, je v článku na mém blogu o cestě do Kostariky.

Rozhodně doporučuju nelétat z Prahy, ale z Vídně, vyjde to mnohem levněji. Já jsem zpět letěla do Frankfurtu a do Německa byl potřeba antigenní test. Když se pak vracíte do Čech pozemní cestou, je výhoda, že ve vlacích nebo autobusech testy nikdo nekontroluje.

Omezovala tvoje cesty na Kostarice tamní proticovidová opatření?

Nijak výrazně. Na veřejnosti bylo potřeba nosit roušku. Nikdo nekontroloval, jestli to byl respirátor nebo rouška. Bylo ale nepříjemné ji mít celou dobu například v autobusech, které nebyly klimatizované. Když jsem jela z jednoho konce Kostariky na druhý dvanáct hodin bylo nejlepší mít tu nejprodyšnější jednorázovou roušku, jinak se v ní nedalo v tom vedru vůbec dýchat.

Zajímavé bylo, že před vstupem do každého obchodu stál pracovník, který lidem dezinfikoval ruce. Na dezinfekci rukou se všude opravdu velmi dbalo.

Od února do března 2021, kdy jsem na Kostarice byla, tam byla mnohem mírnější opatření než u nás, kde se v tu dobu uzavřely okresy. Paradoxně jsem si tam připadala mnohem bezpečněji než v Čechách. V dnešní době počet nakažených mírně stoupá, protože do Kostariky proudí hodně turistů.

Fungovaly restaurace, obchody i bary. Na Kostarice je také velmi vyspělé zdravotnictví, což se o této zemi příliš neví, tak není potřeba se bát tam kvůli covidu jet.

Dalo se cestovat v rámci země pozemní dopravou?

Pokud bych Kostarice něco vytkla, tak je to systém veřejné dopravy, který mě poprvé v životě donutil stopovat. Trvalo mi docela dlouho než jsem do jejich systému pronikla a přišla na to, v čem je ten problém. Na Kostarice je několik autobusových společností, které mezi sebou ovšem nekomunikují.

V praxi to vypadá tak, že si stoupnete někam, kde to vypadá jako zastávka, a čekáte. Čekáte s místními hodinu, dvě, někdy i tři a buď to přijede, nebo to nepřijede. Když jsem se místních ptala, kdy nějaký autobus jede, řekli mi, že si mám stoupnout k silnici a čekat. Prostě tam žijí v tom jejich stylu „pura vida“ a moc to neřeší.

Na druhou stranu do turistických oblastí existují pravidelné linky. Například když se chci dostat z Jaca do hlavního města San José, tak tam opravdu každou hodinu jezdí autobusy. Jsou tam nádraží a jízdní řády. Pokud chcete vidět něco, co je mimo hlavní turistické trasy, je potřeba stopovat nebo si půjčit auto či skútr. Ideální je jet na Kostariku třeba ve třech, půjčit si auto a celou si ji projet.

Možná to nebude takové dobrodružství, jako jsem zažila já, ale budete rozhodně flexibilnější. Já už jsem z té dopravy byla po třech měsících docela na nervy, tak jsem si půjčila skútr, i když to stálo docela dost peněz. Kostarika jepoměrně drahá země.

Jaké jsou ceny na Kostarice ve srovnání s ČR?

V obchodech jsou ceny podobné jako u nás. Já jsem byla zvyklá z jihovýchodní Asie na nižší ceny, tak jsem byla trochu překvapená. Levnější je například Guatemala nebo Panama. Pokud chcete v Latinské Americe strávit delší dobu, slyšela jsem od ostatních cestovatelů, že je o poznání levnější cestovat ve zmiňované Guatemale nebo Panamě, než na turisticky známé Kostarice.

Na Kostarice jsem v restauraci zaplatila za jídlo zhruba 300 Kč, což není málo. Bohužel jsem si nemohla dovolit jíst jen v restauracích, i když některé vypadaly velmi lákavě.

Ráda pracuješ jako dobrovolnice. Jakých projektů ses účastnila a přes jakou platformu?

Nejlepší volba je za mě platforma Workaway, přes kterou si můžete najit kdekoliv na světě svou ideální rodinku, farmu nebo cokoliv dalšího, kde můžete pomáhat.

Já jsem pracovala jako dobrovolnice nejprve v záchranné stanici pro psy v menším městečku v srdci Kostariky. Snad všude na světě mimo Evropu je problém s pouličními psy. Paní z tohoto projektu je z ulice brala k sobě, socializovala je a připravovala k adopci.

Jako dobrovolníci většinou pracujete tři čtyři hodinky denně a některé dny máte úplně volné. Bydlíte u místních a většinou je součástí i jídlo. Pokud máte dietní omezení, nemusíte se obávat, že by to byl problém. Já jsem veganka a dosud jsem s tím potíže neměla, záleží vždy na domluvě s hostiteli.

Při hledání dobrovolnických projektů také ráda využívám facebookové stránky nebo skupiny „Češi a Slováci v….“ (doplň zemi). Takto jsem například loni narazila na skvělé dobrovolnictví na Bali. Bohužel neexistuje skupina „Češi a Slováci na Kostarice“, ale funguje skupina „Češi a Slováci v Karibiku“.

V této skupině jsem našla dobrovolnictví v krásné oblasti Kostarika La Fortuna. Několik týdnů jsem bydlela u česko-americké rodiny a učila jsem jejich chlapečka česky. Díky tomuto dobrovolnictví jsem procestovala okolí. Tatínek Američan byl skvělý kuchař a vařil mi veganské dobroty.

Měsíc jsem také strávila v komunitě na pobřeží v městečku Puerto Viejo přímo u pláže, kde jsem pomáhala v hostelu ubytovávat hosty. Ubytování dobrovolníku nebylo pro každého, protože jsme spali ve třípatrovém bambusovém domečku na matracích s moskytiérou ve společných pokojích, ale zase to vyvažovaly jiné věci. Blízkost pláže, skvělí lidé, noví kamarádi z celého světa a výborně se tam vařilo.

Jak je to s bezpečností na Kostarice? Co bys doporučila ženám, které cestují samy?

Když jsem cestovala v jihovýchodní Asii, byla jsem přehnaně opatrná a ani to nebylo nutné. Když o mě někdo měl zájem, projevil to spíš verbálně a vyznělo to roztomile. Na Kostarice jsem to trochu podcenila. Mám tendenci být přátelská i k lidem, které neznám.

Na to jsem si pak dávala pozor, protože jsem se například zapovídala s místním klukem na zastávce a vesele mu o všem vyprávěla. V autobusu si sednul vedle mě, nepáral se s tím a položil mi ruku na stehno. Když jsem ho odstrčila, položil mi ruku na prsa. Tak jsem si stoupla a v šoku na něj začala křičet a nadávat mu česky a rychle jsem vystoupila:)).

Poučila jsem se, že se musím trochu krotit a být opatrnější. Místní jsou přátelští a přítulní, tak je třeba si na to dát pozor. Po setmění jsem si netroufla jít sama a určila jsem si tohle pravidlo, které jsem dodržela. V Puerto Viejo hodně jely drogy, na ulici se vás běžně ptali, jestli nechcete marihuanu nebo kokain.

Když jsem se chtěla jít večer pobavit, šla jsem s někým. Rozhodně bych nedoporučovala chodit samotným ženám večer po barech. Situace jako v autobuse se mi stala opakovaně, ale když jsem se rázně ohradila a řekla ne, musím říct, že dotyčný přestal a stáhl se.

Po návratu z Kostariky jsem byla několik týdnů ve Švédsku a to byl zase druhý extrém. Jak přátelsky na mě působili Kostaričani, stejně jsem působila já na Švédy, když jsem si jen tak povídala se sousedem nebo s někým na chodbě. Kluk Švéd, se kterým jsem tam byla, mi vysvětloval, že jsem na Švédy příliš přátelská a trochu je děsím a nejsou na to zvyklí.

Měla jsi na Kostariku nějaká speciální očkování?

Ne, žádné očkování jsem neměla. Na Kostariku žádné speciální očkování potřeba není. Zatím nejsem očkovaná proti covidu a ani to nebyla překážka. Nepodstoupila jsem očkování, ani když jsem byla v jihovýchodní Asii. Tam se doporučuje bříšní tyfus a žloutenka.

Přijde mi trochu zbytečné a možná i vyhazování peněz, není to levná záležitost.

Jaké jsou plány na tvé další cesty?

Nedávno jsem si domluvila dobrovolnictví ve Španělsku. Když jsem cestovala v jihovýchodní Asii nebo právě v Kostarice, trpěla jsem tím, že jsem si nemohla s sebou vzít svého pejska a musela jsem ho nechávat u rodičů.

Tentokrát jsem si sehnala takové dobrovolnictví, kde bude moct být se mnou. Budu měsíc v Malaze na jedné horské farmě blízko moře pomáhat s péčí o koně. Není potřeba nic speciálního umět, všechno mě naučí.

Já si vždy po návratu z cesty říkám, že budu aspoň chvíli v Česku, třeba půl roku, ale najednou za měsíc už někam letím. U mě je to hodně spontánní.

Do Španělska nakonec pojedu autem, protože moje fenka přesahuje povolenou váhu 8 kg i s přepravkou pro cestování letadlem. Nedávno jsem s ní jela na road trip po Toskánsku a teď to bude dva a půl tisíce kilometrů na jih Španělska. Je to výzva!

Martino, tys mi prozradila, že se hned po rozhovoru chystáš na tandemový seskok! Máš strach?

Musím říct, že ano, mám. Já ale miluju ten pocit volného pádu. Zažila jsem ho poprvé v Praze, kde jsem vyzkoušela vzdušné turbíny. K narozeninám jsem dostala od mamky tandemový seskok, ale kvůli koroně se přesunul až na dnešní datum.

Na Kostarice doporučuju v blízkosti Monte Verde Extreme Sport Park. Vstup stojí zhruba 1000 Kč. Je to takové extrémní lanové centrum nad deštným pralesem a je to neuvěřitelná krása. Je tam swing, spiderman trail a další. Já jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Zažila jsem tam svůj největší adrenalin. Skákala jsem tam do propasti, lítala kilometr nad pralesem a podobně. Neskutečně jsem se bála a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu!

Ostatní pochopili, že jsem tam dost omylem, a dokonce mi odpustili nošení roušky, protože viděli, jak těžce to rozdýchávám:))).

Martino, držím palce ve tvém projektu a na tvých cestách a těším se někdy na viděnou!

Díky moc za pozvání a doufám, že potkáme někdy třeba na nějaké cestě!